2 Korintským 10

Pavlova autorita je snižována

1 Ještě jedné věci bych se chtěl dotknout - týká se to mé vlastní osoby a řeknu to beze vší hořkosti a nevraživosti, v duchu Kristovy lásky. Povídá se prý o mně, že v dopisech se stavím jako kdovíjaký silák, ale když dojde k osobnímu střetnutí, jsem prý maličký a ubohý.2 Prosím vás, nenuťte mě, abych vás přesvědčil, že mi nechybí odvaha k ráznějšímu postupu proti těm, kdo přičítají mému jednání pouze lidské pohnutky.3 Ano, jsme jen obyčejní lidé, ale své boje nevyhráváme pouze vlastní sílou.4 Máme účinné zbraně, schopné porazit každého odpůrce.5 Proti nim neobstojí žádná domýšlivost, ani nejchytřejší filozofie, popírající Boží pravdu. Každého myslícího člověka jednoznačně vedeme ke Kristu jako ke konečné odpovědi a svrchované pravdě. Rozhodnete-li se společně pro poslušnost,

6 jsem připraven potrestat každého, kdo nebude poslušný.
7-8 Nenechte se klamat vnějším zdáním. Jestliže si kdokoliv z vás může dělat nárok, že je Kristův, pak můj nárok není o nic menší - spíš naopak! Navíc bych se ještě mohl odvolávat na přímé Boží pověření.

9 Nechci ovšem vzbudit dojem, jako bych vás chtěl svými listy zastrašovat.
10 „Nevšímejte si jeho dopisů," říkají někteří, „je to jen plané vyhrožování. Až přijde, poznáte sami, že není proč se ho bát. Slabšího kazatele jste ještě neslyšeli."

11 Ujišťuji vás, že tentokrát budu jednat stejně přísně, jako jsem doposud psal.
12 V žádném případě se nechci měřit s těmi oslňujícími kazateli, kteří ve svých projevech vychvalují sami sebe. Těm se samozřejmě nemohu vyrovnat, protože oni jsou sami sobě jediným měřítkem a vzorem vší dokonalosti. Jaká pošetilost!13-15 Mým cílem je splnit se ctí úkoly, které mi vytyčil Bůh. K nim patří i má práce v Korintu. Odpovědnost za vás si neosobuji neprávem - vždyť jsem byl první, od koho jste vůbec slyšeli o Kristu! Kdybych svou autoritu odvozoval jen z toho, že pokračuji v díle, které začal někdo jiný, dalo by se o ní možná pochybovat. Ale jako váš duchovní otec bych spíš čekal, že s vaší vírou vzroste i úcta ke mně.16-17 Pak budu moci šířit Boží poselství dál i za vaše území, do krajů, kam dosud neproniklo. Písmo nás učí, že se nemáme honosit vlastními úspěchy, ale tím, co vykonal Bůh. Když někdo vykřikuje do světa, jaký je chlapík, to ještě nic neznamená.

18 Důvěru si zaslouží ten a jenom ten, komu dává své vysvědčení Bůh.

2 Corinthians 10

1 Now I Paul myself entreat you by the meekness and gentleness of Christ, I who in your presence am lowly among you, but being absent am of good courage toward you:2 yea, I beseech you, that I may not when present show courage with the confidence wherewith I count to be bold against some, who count of us as if we walked according to the flesh.3 For though we walk in the flesh, we do not war according to the flesh4 (for the weapons of our warfare are not of the flesh, but mighty before God to the casting down of strongholds),5 casting down imaginations, and every high thing that is exalted against the knowledge of God, and bringing every thought into captivity to the obedience of Christ;6 and being in readiness to avenge all disobedience, when your obedience shall be made full.7 Ye look at the things that are before your face. If any man trusteth in himself that he is Christ’s, let him consider this again with himself, that, even as he is Christ’s, so also are we.8 For though I should glory somewhat abundantly concerning our authority (which the Lord gave for building you up, and not for casting you down), I shall not be put to shame:9 that I may not seem as if I would terrify you by my letters.10 For, His letters, they say, are weighty and strong; but his bodily presence is weak, and his speech of no account.11 Let such a one reckon this, that, what we are in word by letters when we are absent, such are we also in deed when we are present.12 For we are not bold to number or compare ourselves with certain of them that commend themselves: but they themselves, measuring themselves by themselves, and comparing themselves with themselves, are without understanding.13 But we will not glory beyond our measure, but according to the measure of the province which God apportioned to us as a measure, to reach even unto you.14 For we stretch not ourselves overmuch, as though we reached not unto you: for we came even as far as unto you in the gospel of Christ:15 not glorying beyond our measure, that is, in other men’s labors; but having hope that, as your faith groweth, we shall be magnified in you according to our province unto further abundance,16 so as to preach the gospel even unto the parts beyond you, and not to glory in another’s province in regard of things ready to our hand.17 But he that glorieth, let him glory in the Lord.18 For not he that commendeth himself is approved, but whom the Lord commendeth.