Žalmy 39

1 Pro předního zpěváka Jedutuna.
Žalm Davidův. 2 Řekl jsem: „Dám si pozor na své cesty,
svým jazykem abych nehřešil,
na uzdě svoje ústa podržím,
dokud je se mnou ničemník.“ 3 Jako němý jsem zůstal tiše,
nadobro jsem se odmlčel,
svou bolest však jen jitřil jsem. 4 Srdce mě pálilo v útrobách,
oheň mi hořel v myšlenkách,
takže můj jazyk začal promlouvat: 5 Můj konec, Hospodine, ukaž mi,
kolik dnů jsi mi odměřil,
ať poznám, jak pomíjím! 6 Ach, jen hrstku dnů dals mi,
můj věk je u tebe jako nic,
člověk je pouhá pára, ať stojí jakkoli! séla 7 Jak pouhý stín člověk životem kráčí,
marně se trápí, marně hromadí,
nevěda ani, kdo to podědí! 8 Na co bych ještě, Pane můj, spoléhal?
Všechna má naděje v tobě spočívá! 9 Vyprosti mě ze všech mých provinění,
ať se mi prosím blázni nesmějí! 10 Zůstanu tiše, neotevřu ústa,
protože tys to způsobil! 11 Odvrať ode mě svoji metlu,
pod ranami tvé ruky umírám! 12 Když trestáš člověka za jeho vinu,
jako mol ničíš vše, co měl rád –
člověk je pouhá marnost, přesně tak! séla 13 Vyslyš mou modlitbu, Hospodine,
když křičím o pomoc, naslouchej.
Nad mými slzami nezůstaň mlčet,
poutník a host jsem přece u tebe
tak jako všichni moji otcové! 14 Odvrať svůj pohled, ať se zotavím,
dříve než odejdu a nebudu tu víc!

Psalm 39

For the music director, Jeduthun; a psalm of David.

1 I decided, “I will watch what I say
and make sure I do not sin with my tongue.
I will put a muzzle over my mouth
while in the presence of an evil man.”

2 I was stone silent;
I held back the urge to speak.
My frustration grew;

3 my anxiety intensified.
As I thought about it, I became impatient.
Finally I spoke these words:

4 “O Lord, help me understand my mortality
and the brevity of life!
Let me realize how quickly my life will pass!

5 Look, you make my days short-lived,
and my life span is nothing from your perspective.
Surely all people, even those who seem secure, are nothing but vapor.

6 Surely people go through life as mere ghosts.
Surely they accumulate worthless wealth
without knowing who will eventually haul it away.”

7 But now, O Lord, upon what am I relying?
You are my only hope!

8 Deliver me from all my sins of rebellion!
Do not make me the object of fools’ insults!

9 I am silent and cannot open my mouth
because of what you have done.

10 Please stop wounding me!
You have almost beaten me to death!

11 You severely discipline people for their sins;
like a moth you slowly devour their strength.
Surely all people are a mere vapor. (Selah)

12 Hear my prayer, O Lord!
Listen to my cry for help!
Do not ignore my sobbing!
For I am dependent on you, like one residing outside his native land;
I am at your mercy, just as all my ancestors were.

13 Turn your angry gaze away from me, so I can be happy
before I pass away.